Měl/a jsem strach říct „Miluju tě“ – aneb 6 bodů, kterých lidé nejvíce litují před skonem života

Vždy se najde doba, kdy člověk tak nějak sám rekapituluje. Přemýšlí nad uběhlým životem a většina myšlenek začíná slovem „Kdyby; kéž“…. Kdybych tenkrát měl víc odvahy odejít z práce; kdybych si býval koupil ten byt; kdyby to tenkrát vyšlo, jo, to jsme se mohli mít; kdyby mi to řekl, nikdy bych ho neopustila. A za téměř každým „Kdyby/kdybych“ následuje „Ale“.

Během let proběhla už řada výzkumů ohledně rekapitulace života a věcí, kterých před smrtí nejvíce litujeme. Drtivá většina dotázaných lituje pak převážně toho, co neudělali, než udělali. Ty nejzásadnější body jsme Vám shrnuli a přidali pár vzkazů přímo od seniorů z domácí péče. I když čas vrátit neumíme, tak věříme, že alespoň některé body lze stále uskutečnit a třeba právě Vám může škrtnutí nějakého „kdyby, kéž by, ale“ sundat nějaké to břímě a vykouzlit úsměv na rtech, a to nejen Vám.

Emoce k životu patří, a to jak ty pozitivní, tak ty negativní. Nejednou jsme potlačili vzrušení, hněv, radost i smutek. Neškodí to nejen našemu tělu, ale i soužití s druhými. Především vyjádření pocitů náklonosti a vděku, toho, že někoho má člověk rád, chybí a trápí lidi nejvíce.

„Nikdy jsem jí to neřekl, jak moc pro mě znamenala. Byla sluncem v mojí duši. Jak já ji miloval…“

„Vždy jsem se snažila potlačovat emoce. Mysleli si o mě, že nemám srdce, ale já se tak moc bála, cokoliv dát najevo, že jsem tím spíš lidi odpuzovala. Nakonec jsem sama sobě uvěřila, že to srdce nemám. Teď mě to mrzí, já ho totiž mám a vždycky měla.“

Mít člověka, kterému můžete věřit, opřít se o něj a sdílet jak radosti, tak strasti je vzácné. Neupřednostňujte vše ostatní nad přáteli. Teď možná tolik času nemáte, ale ve stáří až ho bude více, tak zase už nemusí být nikdo, s kým ho trávit.

„Byly jsme nejlepší přítelkyně. Já se pak zamilovala, na ní se naštvala a utnula vše. Po více jak čtyřiceti letech se mi opět ozvala a bylo to skvělé a je do teď. Nejvíc lituji těch let bez ní.“

„Jsem úplně sám a můžu si za to sám. Byl jsem tak moc hrdý a nebyl schopen ústupu, až jsem přišel jak o rodinu, tak i o přátele. Nestálo to za to.“

Spousta lidí žije stereotypním životem a mají strach zkusit něco nového. Vyhýbají se výzvám a někteří pak jen tiše závidí druhým, co toho nebojí. Stereotyp dělá postupně lidi nešťastné, a přitom cesta ke štěstí se naskytla nesčetněkrát. Jen kdyby…

„Měl jsem tenkrát vzít tu motorku a vyjet s chlapama do tý Ameriky. Jenže já se bál, co bude, … práce, ženská. O práci jsem stejnak přišel a o ženskou taky. Jak se říká, žiješ jenom jednou…“

„Furt jsem se jen bála, vše si zakazovala, a to i svým dětem. Nejednou se mě ptali, proč jsem smutná a co mi je. Otázka „Z čeho mám takovou radost?“ nikdy nepřišla. Nikdy jsem totiž šťastná pořádně nebyla, nedovolila jsem si to“

Děláme věci, které nechceme. Snažíme se zavděčit někomu, kdo o to nestojí. Nežijeme život svůj, ale jiných. Plňte si i svá přání a udělejte si někdy čas jen pro sebe.

Práce a peníze se pomalu přesunuli v žebříčku životních potřeb na první příčky. Neustále se za něčím ženeme, stávají se z nás workoholici a láká nás vidina peněz a čím víc, tím líp. Ale za jakou cenu?

„Měl jsem moc, slávu, peníze. Neměl jsem lásku, čas na děti a vlastně díky tomu všemu jsem ty děti ani neměl. Vyrostli a já to vše propásl“

„Furt jsem šetřila a nikdy si nic nedopřála. Neustále ve stresu, zanedbaná, nespokojená a těch pár tisíc co mi nakonec zbylo, si do hrobu stejnak nevezmu“

„Místo křemžské hořčice koupil plnotučnou; Nenapsal mi večer, až dnes ráno; Divně se podíval, určitě je na mě naštvaný; Co si jen lidi pomyslí, až se to dozví…“